O Velké pardubické již toho bylo napsáno mnoho, ale již není známo mnoho věcí o tzv. parforsních honech, které zaplňovaly kulturní a společenský život v Pardubicích daleko dříve. V první polovině 19. století byly Pardubice malé nevýznamné městečko, k jehož rušnému společenskému životu přispívala snad jen pardubická jízdní vojenská posádka. Roku 1837 přišel do Pardubic plukovník František kníže Liechtenstein, který se usadil v rozsáhlém dvoře na Zeleném předměstí. Roku 1841 se oženil s hraběnkou Julií Potockou. Aby se jeho choť nenudila, uspořádal kníže Liechtenstein 15. září 1841 parforsní hon na jelena. Spolu s plukovníkem Clam-Gallasem a knížetem Auersperkem ze Slatiňan položili základ Pardubické parforsní společnosti. Štvanice se konaly od začátku října do vánoc čtyřikrát v týdnu za smečkou na jelena a jednou na zajíce. K prvním honům se používalo 36 psů a 140 koní. Při honu byl jelen dostižen, nikoliv zraněn či zabit. Parforsní jeleni byli chováni ve zvláštní oboře ve Slatiňanech. Tato zábava vzbuzovala v Pardubicích vzrušení a údiv, ale vedla také ke zdražení potravin, zboží a bytů. Na druhou stranu do města putovalo více peněz od účastníků honů. Některé hostince ve městě se záhy změnily v nákladné hotely po vzoru lázeňských míst. Mnozí šlechtici si ve městě zakoupili domy, jako např. hrabě Kinský či Furstenberg. A jelikož kvalita cest v té době nebyla valná, mnozí zde bydleli po celou dobu honů. Během honů byly také často způsobeny škody na majetku, ale i na to parforsní společnost pamatovala. Byl vypracován zvláštní formulář, podle kterého byly vypláceny polní škody. Do určitého pardubického hostince byli sezváni všichni poškození a na místě jim byla částka vyplacena. Díky bouřlivým revolučním událostem se hony v letech 1848 - 49 nekonaly. Také roku 1866 v důsledku pruské okupace se hony nekonaly. V té době byl vůdčí osobností honební společnosti princ Egon Thurn-Taxis. Jezdci používali jako výstroj červené kabáty s modrým sametovým límcem s knoflíky ze žlutého kovu s monogramem P.H.C. značící "Pardubitzer Hunting-Club" (Pardubický honební spolek). Roku 1874 se pardubických honů zúčastnil i císař s císařovnou a pobyli v Pardubicích několik dní. V témže roce vznikla také Velká pardubická. Z úspěšných koní, kteří doběhli dne 5. listopadu 1874 do cíle velké, byli také tři koně, kteří se pravidelně zúčastňovali pardubických parforsních honů. V roce 1876 se parforsní hony, stejně tak jako Velká pardubická pro velké mrazy nekonaly. Od roku 1898 se mohlo zúčastnit jednoho honu až 15 vojenských důstojníků. Povětšinou to byli důstojníci z pardubické posádky. Den sv. Huberta byl v Pardubicích slaven. Hubertovský jelen dostal mašličku na rohy, jezdci byli slavnostně oblečeni a večer byla v kasinu, které bylo také majetkem parforsní společnosti, pořádána slavnostní hostina a tanec. Zvěř určená k honům byla uzařena v malé ohradě, která byla až do osmdesátých let 19. století blízko akciového pivovaru. Od roku 1899 byla výše akcií upravena z 1000 korun na 1300 korun. Částka byla splatná k 1. lednu a k 1. říjnu jednou polovinou a každý akcionář mohl používat pro hony jen tolik koní, kolik měl akcií. Z této částky byly také hrazeny škody způsobené při honech. Dne 6. prosince 1913 byl uspořádán poslední parforsní hon parforsní společnosti, který se uskutečnil poblíž Bohdanče. Díky první světové válce byl provoz honební společnosti zcela omezen. Jezdci i koně byli povětšinou povolány do války. Rokem 1917 skončilo období pro placení akcií. Po válce již nebyla činnost parforsní společnosti obnovena. Prázdné byty a kasino byly zabrány.